Šachový oddíl Jiskra Strážnice

Nepíše se mi to lehce a ještě hůř to takzvaně "koušu". Ale strážnický šach zažívá pozvolný a asi jen těžko zastavitelný pád.

Po několika sezonách v Krajském přeboru a jedné v Okresním 1. třídy jsem totiž hráče oslovil s dotazem ohledně jejich účasti na utkáních v dalším ročníku. No a popravdě mi z odpovědí jen spadla brada. No teda pokud se někdo vůbec uráčil odpovědět.. Po alarmující skutečnosti, kdy jsem zjistil, že bych nebyl zřejmě schopen na některé zápasy obsadit ani ty čtyři šachovnice domácími hráči (nebo chcete-li hráči bez písmenka), jsem svolal poradu na tradičním místě - v Hospodě na Šenku s tím, že se zde bude řešit budoucnost strážnického šachu. A účast na schůzi byla rovněž alarmující, neboť na ni (kromě mě) dorazili čtyři šachisté, a to Vojta Šafařík, Ivo Kužela, Zdeněk Bína a Jirka Kořínek. Po ostatních ani vidu - ani slechu, žádná omluva, nic, jen ticho po pěšině. Na Šenku jsme to probrali a zůstaly de facto jen dvě varianty, a to buďto účast Jiskry v Okresním přeboru 2. třídy anebo úplný konec šachu ve Strážnici.

Nakonec se přítomným srdcařům s bílou pěnou pod nosem a nad škopkem zrzavého moku přeci jen zželelo našeho klubu a ti se rozhodli, že soutěž OP 2 přeci jen přihlásíme. Výhoda je ta, že se může jezdit jen jedním autem a hlavně se tady už vůbec nebude dbát na nějaký výsledek zápasu, půjde jen o to, aby klub nějak přežil a alespoň hibernoval. Tím pádem nevyužijeme služeb našich nových posil (hostů), kterými měli být Ondra Horňák a Radek Štos z Veselí a ani našich dlouholetých zahraničních posil Ivana Kubiše a Mariána Hrubši. V každém zápase budou hrát jen domácí hráči a já popravdě nevím, zda jich bude na každé kolo alespoň těch pět.

Asi si někdo řekne, že jestli jsme schopni postavit pět domácích hráčů do OP 2, tak jsme jich mohli postavit i o jednoho míň do OP 1. Ale rozdíl je i v úrovni soutěže. Některým hráčům z konce soupisky se prostě nechtělo hrát těžké zápasy v OP 1 a špatně nesli svoje prohry. Kdežto k nižší soutěži mají jiný vztah. A u našich opor zepředu soupisky si nejsem vůbec jistý tím, kolik toho stihnou odehrát. Kuba Šuráň přislíbil dva, maximálně tři zápasy, Vojta Šafařík je po těžké autonehodě, takže ho na podzim čekají lázně a oprace očí. Jirka Fanta napsal, že bude jen jako pouhá záloha (věk a špatné oči), Ondra Jurásek díky nové práci také vůbec neví, kolik toho odehraje. Ríša Svoboda nechce hrávat vážné partie, protože nesnáší, když jeho soupeř během partie třikrát odejde kouřit a dvacet minut se někde toulá, Martin Benovič tráví většinu roku v Brně a jeho hlavní prioritou je stolní tenis. A já to celé prostě sám nevytrhnu! A navíc mě už opravdu unavuje to, že jsem asi jediným, komu v tomto městě na místním šachu záleží. Mám dvě děti, které mají kroužky, na které je vozím, o víkendech mají spoustu turnajů a soutěží, šachy musím kombinovat s fotbalem v Hroznové Lhotě, kde dělám hlasatele a doma jenom poslouchám, že pořád nejsem doma a když není fotbal, tak hraju šachy. Přesto jsem za posledních x let chyběl jen párkrát. A pak se musím před každým zápasem doslova doprošovat šachistů, kteří jsou v důchodu, aby přišli hrát. Pak poslouchám od Jirky Fanty, že nechodím na středeční tréninky a on se na to může vykašlat, aby tam chodil. Přitom celé dny sedí doma na bytě na Kovářské.. Vedu neustálé boje se stolními tenisty o naši klubovnu, z níž by si nejraději udělali pokoj s ubytováním a pronajímali ho. A proč? Abych nakonec zjistil, že mě většina lidí stejně hodí přes palubu a někteří nejsou ani schopni odepsat na zprávu? Ten, kdo někdy vedl šachový klub, ten ví, co to stojí energie a času. Na každém zápasu musím trčet až do konce, protože jsem kapitán a rozhodčí. A mě to už přestává bavit. A dozrává ve mně myšlenka, že by mi bylo líp, kdybych se nechal napsat někam jako host a šel si zahrát šachy jen tu a tam bez nutnosti se o všechno starat. Prostě jen přijít, zahrát si, podívat se na partie okolo a pak podle chuti odjet domů. A třeba stihnout oběd...

Je to pro mě velmi těžké rozhodování, protože na šachu ve Strážnici mi velmi záleží a za posledních dvanáct let jsem tu odvedl velký kus práce. Něčeho jsme dosáhli, udělali jsme klubu (myslím si) velmi dobré jméno po celém kraji. V našich barvách se objevila celá řada skvělých hráčů a sehráli jsme velké množství výborných zápasů! Jenže čas plyne, lidé stárnou a odcházejí. A hlavně elán, ten elán se tak nějak vytrácí. Ne u mě, ale u ostatních. A když vidím, jak mizí elán ostatním, bere to sílu i mně. Sílu a chuť do další práce. A hlavně chuť obětovat tomu ten čas a energii. Protože poslední dobou mi šachy víc berou, než dávají. 

Takže konec strážnického šachu se zřejmě pomalu blíží a je asi jen otázkou času, kdy nastane. Bohužel...

Pavel Solařík